Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
23.4.2009 (literatura)

Ve třetím dílu vyprávění o Harrym Potterovi paní Rowlingová opustila doposud zažité schéma počínající seznámením s úvodní zápletkou a pokračující přes dobrodružný příběh k závěrečnému souboji s pánem zla. Voldemort se v této knize totiž vůbec nevyskytuje. Přesto nejsme závěrečného souboje ušetřeni. Ale popořadě.

Harry tentokrát neudrží na uzdě své emoce a přestože to nezamýšlí, způsobí značné nesnáze své tetě Petunii. V hrůze utíká z domu Dursleyových a připravuje se na roli vyvržence, je však odvezen záchranným autobusem do bezpečí a pardonován samotným ministrem kouzel Popletalem. Na pokraji londýnské ulice kouzelníků v hostinci u Děravého kotle se pak dozvídá, že z perfektně zabezpečeného kouzelnického vězení v Azkabanu uprchl nebezpečný zločinec Sirius Black, který měl údajně prsty i ve vraždě Harryho rodičů.

Tím je otevřena základní zápletka tohoto dílu. Po Siriusi (latiník by asi řekl Siriovi, ale s tím pan Medek současného dětského čtenáře patrně nehodlá zatěžovat) Blackovi pátrají strašní strážní Azkabanské věznice - slepí mozkomorové, tvorové, již se živé lidskými emocemi, zejména radostí. Harry je cestou do Bradavic s jedním mozkomorem konfrontován a vyvázne jen díky pohotovému zásahu nového učitele obrany proti černé magii R. J. Lupina. Jak se ukáže, Lupin byl kdysi přítelem Harryho otce, stejně jako hledaný zločinec Black. A čtveřici někdejších Pobertů doplňuje jistý Peter Petigrew, který se skrývá ve zvířecí podobě. Děj postupně graduje, objevují se dílčí zápletky (například případ hipogryfa Klofana nebo podivné schopnosti Hermiony stíhat více předmětů najednou), až se dostáváme k okamžiku pravdy, kde je hodně vyjeveno, ale také zůstává hodně skryto (třeba skutečná identita kocoura Křivonožky, ať mi nikdo netvrdí, že je to jen obyčejná kočka).

Bohužel se mi zdá, že s gradací děje nějak autorka ztrácí dech. Možná je to jen moje chyba, ale v okamžicích, kdy se hrdinové pouštějí do souboje s domnělými i skutečnými padouchy, děj jako by škobrtal a stával se nesrozumitelným. Možná se paní Rowlingové zdálo, že je už kniha hodně dlouhá, takže se pokoušela o zkratku, nevím. Je to ale škoda, protože jinak píše výborně. Pokud ovšem bereme objektivně bohatost všech nápadů a prokreslení charakterů postav, pak drobné kiksy v ději nemůžou čtenáře odradit. Zvláště tehdy, když nastupuje časová smyčka, ale to už bych prozrazoval zbytečně mnoho.

Harry Potter a Vězeň z Azkabanu je kniha, která se pokouší vystoupit ze stínu dětské literatury a postoupit mezi juvenilní dobrodružné příběhy. Schopnosti autorky rostou spolu se čtenáři. Pokud je sága čtena odpovídajícím tempem a v odpovídajícím věku (tedy jedna kniha za rok ve věku odpovídajícím stáří hlavním hrdinů), je úspěch zaručen. Ale ani dospělý čtenář nebude zklamán. Komplikovanost kouzelnického světa, provázané osudy, tradice školy, kde někdejší žáci postupují do rolí profesorů, to vše jsou pozitivní okamžiky. Přitom stále zůstává děj otevřen pro pokračování. Pořád je co objevovat, nic není jasné a zcela přímočaré.

Na knížkách o Harrym Potterovi se mi líbí, že staví na osvědčených vzorech. Nejen tím, že autorka navazuje na obecné archetypy magického vnímání světa, ale i prostými lidskými vztahy, přátelstvím a nedokonalostí lidského rodu. Ani všemocní kouzelníci nejsou uchráněni před svody moci ještě větší. Zůstávají lidmi, ať stojí na kterékoliv straně barikády. Někde v dálce je temný pán, ale my vidíme obyčejné lidské duše zmítané pochybnostmi. A v tom jsou nám hrdinové blízcí a uvěřitelní.

Tiráž:

Joane K. Rowlingová
Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
Albatros 2003
přeložil Vladimír Medek

Další zdroje:

zpět


[ Hlavní stránka | Mapa stránek | Procházka životem | Zájmy | Internet | Odkazy | Copyright | Mail ]