Mrtví jako já
2.10.2008 (kultura)

V pondělí skončilo na druhém programu České televize vysílání druhé řady americko-kanadského seriálu Mrtví jako já (Dead Like Me). Podle náhledu do dalšího programu se zdá, že další pokračování nebude. Je tedy čas na malou rekapitulaci.

Musím říct, že mě myšlenka tohoto seriálu velmi oslovila. Po prvním dílu jsem byl doslova nadšený, bohužel další vývoj seriálu moje nadšení poněkud utlumil (nejhorší to bylo na konci první řady), načež přišlo jakési oživení a tématické obohacení (druhá řada), takže jsem ke konci zažíval poměrně slušnou emotivní podívanou.

Tématem seriálu je smrt. Smrt jako něco, na co není člověk sám. Mladá Georgia po skončení školy nastupuje do práce a hned první den o přestávce na oběd umírá zasažena záchodovým prkýnkem z ruské orbitální stanice (pokud vím, tak Mir spadl ve skutečnosti do Austrálie, takže jde o poměrně solidní nadsázku). Místo definitivního odchodu ze světa je ale Georgii nabídnuta (spíše vnucena) nová existence - má se stát smrtonošem, bytostí, která osvobozuje duši člověka před jeho bezprostřední smrtí. Toto je velice silný moment, který prolíná celým seriálem. Smrtonoš člověku "odebere" duši, takže (mnohdy tragický) zážitek smrti není tak bolestný. Následně se duše člověka přemisťuje někam, kam smrtonoš už nevidí. Bylo to poměrně dobře zobrazeno, prakticky to vedlo k závěru, že se každému dostane toho, po čem nejvíce touží. Smrtonoš může duši člověka od okamžiku smrti do okamžiku tohoto "přechodu" na věčnost provázet. Může - ale nemusí. A v tom spatřuji velkou slabinu seriálu, bez níž by šlo jednoznačně o zážitek kultovní. Tvůrci prohospodařili onu myšlenku doprovodu ke smrti, doprovodu k nové existenci "tam jinde".

Myslím si, že seriál dobře zahrál na strunu současného života. Smrt je přijímána jako automatická záležitost, nejlépe odklizena do nemocničního prostředí, kde od ní má obyčejný člověk pokoj. Chybí nám tak bezprostřední prožívání posledních věcí blízkého člověka, které může v okamžiku vlastní smrti vést k beznaději a strachu. Představa nějakého smrtonoše, který nás přes bránu smrti převede, je velmi lákavá. Tradiční křesťanské pojetí už modernímu člověku nedokáže naplnit jeho představu o smrti, takže hledáme nové cesty. Seriál Mrtví jako já mohl k tomuto hledání přispět, bohužel se zaměřil více na smrtonoše než na smrt samotnou. Možná by politicky korektní Američan víc nezvládl, těžko říct. Já bych ale smrt organizovanou podobným způsobem celkem bral. Rozhodně více než jako představu odcizení a individuality, kterou současnost nabízí.

Ve známé písni skupiny ABBA se zpívá "I belive in angels". Mám tuto píseň rád, protože přináší naději, fantazii a vyšší bytosti, které člověka v těžkých chvílích neopustí. Seriál Mrtví jako já je dalším takovým milým pohlazením. Protože právě těžké chvíle prožívám, rád bych věřil, že na to nebudu sám. Bohužel žádný anděl ani smrtonoš nepřichází. Možná je to dobře, ještě mám čas žít. Ale možná je to škoda. Bez naděje a blízkosti vyšších bytostí je totiž člověku velice smutno...

Další zdroje:

Zpět


[ Hlavní stránka | Mapa stránek | Procházka životem | Zájmy | Internet | Odkazy | Copyright | Mail ]